Forge of Empires – Od chatrčí v dolech až po vesmírné komplexy. Jak moc se nadřeš?

Představ si, že by SimCity a Civilization spolu měli dítě, co je už od plenek závislé na mikrotransakcích a hexových bitvách. Přesně to je Forge of Empires. Začínáš s pár chalupama, co ti každou chvíli hážou mince a zásoby. S výzkumem odemykáš nové budovy a šplháš epochami výš – Bronz, Železo, Kolonialismus a tak dál. Každý věk ti překope strom technologií, armádu a přinutí tě přemýšlet, kam ještě nacpeš barák.

Vítej v době kamenné: Prvních pár kliků

První den. Zírám na zelenou plochu s pár stany a ohništěm, co grafik evidentně odflákl. Doba kamenná, vítej! Úkol? Udělat z pravěké osady impérium. Jasně, proč ne.

Tutoriál mi hodí stavěcí menu a polopatě řekne: "Postav chýši." Tak ji plácnu na trávu. Hotovo za vteřinu. Pohoda. A už mi nezbyl ani jeden volný obyvatel. Bez lidí nic nepostavíš. Stojí tam osamělá chajda a já s pocitem ostudy.

Tohle je přesně ten typ hry. Narazíš na limit, snažíš se ho obejít, narazíš na další. Když jedeš moc rychle, ekonomika tě vyklepe. Když to flákáš, sousedi už popíjejí víno v době železné. Každý tah něco stojí: mince, zásoby, místo... a často i kousek důstojnosti.

Výzkumné body, diamanty a čekání na lepší časy

Forge běží na výzkumných bodech. Každou hodinu jeden. Vypálíš je během chvíle na vývoj, vylepšení budov nebo obchodování. Bez nich se dál nepohneš a hra ti je dává jak přes jehelníček.

Nejdřív je to v klidu. Přijdeš, utratíš pár bodů, někam klikneš, možná vyhraješ šarvátku a zmizíš. Ale ty mezery mezi akcí jsou čím dál delší. Chceš bronzové zbrojení? 16 bodů. Nemáš? Tak zase zítra. Nebo popozítří.

A pak samozřejmě diamanty. Na začátku ti někdo přihodí padesátku za quest. Hezký. Jenže budova, co chceš? 250 diamantů. Urychlení výzkumu? 1000. Jasně, to první je ochutnávka. Klasika.

Držel jsem se. Fakt. Ale když na mě ve tři ráno začala blikat doba železná, neodolal jsem. Pětikilo. Pro výzkum a vědu. No, pýcha to nebyla.

Bitvy v šestiúhelnících: Vítězství kopím, bolest peněženkou

A teď bitky. Spousta podobných her to řeší automatem a můžeš spát. Tady musíš přijít osobně. Opravdové hexy, tahový systém, akce v reálném čase… no dobře, v real-slow čase.

První rvačka: dva kopiníci proti rozzuřeným divochům. Klapnu, netrefím, klapnu znovu, mírné uspokojení. Jak postupuješ, začne ti to docvakávat: Lučištníci pálí od lesa, jezdci obíhají z boku a balisty se rozpadnou, když se na ně špatně podíváš.

Je v tom překvapivá hloubka – když tě to baví. Autoboj ušetří nervy, ale v manuálu máš šanci rozhodovat. Jenže jednotky nerostou na stromech. Vytrénovat trvá, a o každou ztrátu tě hra nechá pocítit. Takže ke konci už bojuješ jen tehdy, když máš fakt jistotu. Nebo si to aspoň myslíš.

Hra ocení chytrou taktiku. Ale chyby nemilosrdně trestá. Jedna blbost a stavíš cestu dva dny znova. Jo, i já jsem už v panice mazal silnice.

Gilda aneb Když se z hraní stane účetnictví

Po šesti hodinách odemykám gildu. Čekal bych pohodovou partu na pokec – místo toho vstupuju do svatyně excelových tabulek. Tabulky, počítadla, návody jak z fóra z devadesátek. Polovina rad je o budovách, které jsem nikdy neviděl.

A překvapivě… fakt to pomáhá.

Gilda kompletně mění hru. Už nestavíš jen pro sebe. Investuješ. Cpeš výzkumné body do cizích Velkolepých staveb a – pokud víš co děláš – vyděláš na tom. Všichni šílí z Arky. Z té spustíš opravdový bodový průmysl. Asi.

Háček? Potřebuješ věci z budoucnosti a já mezitím v hliněném hrnci ohříval vodu. Takže začal opravdový kšeft: měnil jsem vše, spamoval cizím lidem, uzavíral podivné obchody, kterým jsem nerozuměl. Jednou jsem to dal dohromady.

A když Arka stála, všechno bylo rychlejší. Body tekly proudem. Rádobytabulkový kult byl najednou domovem. Celé tohle je vespod parádní ekonomický simulátor. Nevím proč, ale prostě to funguje.

Kvantum questů, minimum času

Hra tě krmí událostma skoro víc než data tvoje Spotify – letní karneval, podzimní pečení, fotbalové klání... Vždy za budovy, které bys prý měl vlastnit.

Zní to fajn. A taky je. Ale… je toho fakt hodně.

Hra chce, abys logoval pořád. Udělej questy. Naklikej pár věcí. Něco upgraduj. Za dvě hodiny znovu. Něco jde rychle: vyber mince, zmlať souseda, odklikni slepici. Jiné? Absolutní úlet. "Utrať přesně 47 výzkumných bodů, postav tři kovárny a pohlaď sousedovo psa." Stačí přibližně.

Začal jsem klikat i během meetingů, jen abych držel řetězec přihlašování. Byl jsem lapen. Pak mi došlo, že Forge není jen o stavění říše, ale hlavně o stavbě rutiny. Jako fantasy kalendář, co náhodou má meče.

Od bahenní boudy po vesmírnou svatyni (a kousek paniky mezi tím)

Po pár dnech moje město vypadalo jak po zásahu tornáda. Slaměná střecha, vedle ní cihlový bulvár, někde mezi tím chrám s modrým bleskem a uprostřed socha kozy. Fungovalo to. Nějak.

Měl jsem loop, přesně na čas body, plán na deset technologií dopředu. Připadal jsem si jako genius.

Pak jsem mrknul na žebříček.

Ostatní mají města jak okres. Všechno na maximu. Vesmírné technologie, Ark na úrovni, co mi připomněla pavoučí plán. Okamžitý pád ega.

Dělal jsem něco špatně? Měl jsem víc tlačit na budovy? Farmeřit víc bodů? Další pětikilo do kasy?

Nene. Vedl jsem si obstojně. Forge ale nechce, abys měl pocit, že stačí. Chce, abys makal. Vždycky ti chybí kousek. Vždycky ti něco vrtá hlavou. Je to mazaně-chytré. A jo, trochu toxické. Ale nejde přestat.