Recenze Heroes of History: Civilizační simulace s postojem větším než Cheopsova pyramida

Cestování časem, fantazijní farmaření a městská anarchie: jo, můžete mít všechno najednou.

Moje první pyramida? Křivá. Ale slavná.

Začal jsem s pískovištěm a pár zablembenými dělníky, co nepřivyklí slunci mžourali do dáli. Takhle mě vítá Heroes of History. Starověký Egypt. Teplo. Trochu fučí. Potenciálu habaděj. Tutorial? Jen vágní slib: postav civilizaci a zapiš se do dějin. Jasně, žádný stres.

Za 10 minut mi už rostla pšenice, stálo kasárno a tržiště připomínalo limonádový stánek od silnice. Ale fungovalo to! Suroviny přitékaly. Vesničané pobíhali s hliněnými nádobami a pochodněmi, jako by zrovna nestíhali vlak. Každé kliknutí přineslo plodiny, mince, kámen: stavební kámen vašeho impéria.

Tempo začátku? Svižné. Mám úkoly. Mám bohy. Byl jsem připravený přidat "faraon" do životopisu.

Věk klikání & modlení

Když už město trochu žilo, nakoukl jsem do systému hrdinů. Upřímně, tohle mě překvapilo. Heroes of History vám nehází generické NPC s jmény jako Bojovník Svalovec. Dostanete Kleopatru. Julia Caesara. Leonidase. Opravdové legendy, každý s vlastním egem, statistikami a divnými fóry.

Nábor je svérázná minihra. Sbíráte svitky, odemykáte fragmenty, levelujete, navlékáte vybavení a pak je posíláte do taktických bitev. Jeden tankuje, druhý rozmetá pole, třetí řve a čeká, že se protivník rozpláče.

Moje dream team? Kleopatra (jasně že jo), Guan Yu (nejlepší vous), Herkules (s kyjem velikosti kombajnu). A šup na první nepřátelský tábor.

Boj není žádná kvantová fyzika. Ale musíte vnímat. Záleží, kam koho postavíte. Záleží, kdy spustíte útok. A někdy jen tiše doufáte, že se vaše AI nerozhodne vylámat zeď zubama. Je to taktně strategické – i když jste spíš divák.

Nástup grindování

Ve čtvrté éře, Starověkém Řecku, už jsem frčel. Město mělo chrámy, opravdové hradby a přístav. Mlha mizela jak na povel, zlata jsem měl jako excentrický strýc v matraci.

A pak… totální stopka.

Žádné zpomalení. Prostě brodíte bažinu v tlustých vlněných ponožkách.

Budovy najednou chtěly mramor. A měď. A sklo. Získat je? Potřebujete další budovy. Ty se odemykají průzkumem. Ten vyžaduje průzkumníky. Průzkumníci potřebují vítězství. Vítězství hrdiny. Hrdinové vybavení. Vybavení vzácné suroviny, co jste v životě neviděli. Do spirály a dál.

Vítejte v midgame.

A každý úkon je najednou seznam typu "Tohle můžeš, pokud máš 20 měděných tyčí, tři svitky a hrdinu, co se nedávno koupl v jačím mléce." (Nadsázka, ale chápete.)

Grind se neplíží. Grind přijde v zlatém plášti a řekne si o úplatek.

Kleopatra drží celou civilizaci nad vodou

Tvrdohlavě jsem to nechtěl pustit. Žádné peníze. Prostě energie a trpělivost. Přihlásit, rozdat úkoly, naštvat mlhu, vypnout dřív, než mě chytne vztek.

Díky bohům za aliance. Můžete podpořit ostatní, vyměňovat suroviny, bojovat ve válkách a otravným timerům dodat aspoň iluze týmové práce.

Kleopatra? Level 20, v ruce hůl, za kterou skutečně někdo chtěl prachy v akci "jen dnes". V bitvách léčila a ničila, že i Horus by záviděl. Leonidas? Papírák. Herkules? Tank, ale rychlost šneka. Bez vylevelovaných hrdinů jsou ostatní spíš na ozdobu.

Pomohly eventy – trochu. Denní výzvy: "Vyhraj třikrát jen s lučištníky" nebo "Sklid' 200 mrkví a zazpívej hymnus". (To druhé jsem si vymyslel, ale nebylo by to od věci.)

Lehce zábava. Ale v podstatě žebrání o mikrotransakce. Dá se to zvládnout zdarma. Stačí excel, pár budíků a odolnost zenového mistra.

Stavba města s existenciální krizí v pozadí

Vaše impérium? Vypadá to fakt dobře. Každá éra přidá novou atmosféru. Egyptské věže, římské sloupy, středověké stánky. Vše žije, pulzuje.

Ale správa? Au.

Některé budovy jsou jen na efekt. Některé produkují. Některé odemykají výzkum. A jiné fungují jen s hrdinou, který je samozřejmě pryč na válečné výpravě.

Jednou jsem zuřil deset minut u dolu na měď. Nic nepadalo. Chyba? Kdepak. Hra chtěla hrdinu. Nezmínila se. Jen čekala, až se zblázním, zatímco vesničané si užívají dovolenou na vaše náklady.

Nakonec je i rozložení města boss fight samo o sobě. Dochází místo. Mlha neustupuje. Díváte se do mapy, váháte mezi farmou, kasárnami, nebo tichou rezignací u sýpky. Strategie? Občas jde jen o to přežít tabulkový teror.

Když jsou dějiny spíš domácí úkol

Kolem šesté éry to přijde. Známá díra v motivaci. Přihlásíte se. Naťukáte, co musíte. Vyberete odměny. Spustíte upgrade. Zíráte do monitoru. A ptáte se: "Proč to dělám?"

Nudím se? Asi ne. Ale nebavím se. Jenom... vykonávám rutinu.

To je ta past. Heroes of History vypadá luxusně. Zvuky super. Animace šmrnc. Hudba fajn. Začnete v rytmu, pohoda, zábava. A pak narazíte na zeď. Zbydou vám domácí úkoly převlečené za římskou togu.

Bavit se tady můžete. Zejména ze začátku. Budování, bitvy, pocit „já jsem Caesar s myší“. Ale jak opadne lesk, zbude nekonečný seznam úkolů s pozlaceným rámečkem.

Závěrečné myšlenky před další érou

Doporučím Heroes of History? Jasně. Ale buďte realisti ohledně toho, jak moc zvládnete grind.

Jestli vás baví stavba měst s taktickou špetkou bojů, zabavíte se minimálně pár večerů. Historická atmosféra má šťávu. Systém hrdinů není jen do počtu. Začátek fakt sviští. A ano, jde to bez investic.

Jen... čekejte tření. Pokud vám z timerů a „energy“ systémů cuká víčko, radši si pusťte let's play.

Je tu dobrá hra. Občas i výborná. Ale budete potřebovat trpělivost, peněženku – nebo oboje.

Kleopatra mi pořád dělá společnost. A to se taky počítá.