Sea of Conquest: Pirátění, poklady a víc kanónů, než málo kdo zvládne spočítat

Stačilo říct „plovoucí hospoda“ a měl jsem jasno. Sea of Conquest tě hodí přímo doprostřed hlučného pirátského blázince, kde se to hemží přepadáváním, mlhou a vylepšováním lodě, že by i Černovous brečel do vousů. Na klasickou gacha mlýnici rychle zapomeň – tady tě čeká slaná jízda plná mořských příšer, pašeráků a nájezdů od hráčů, co nikdy neslyšeli o slově slitování. Jaké to teda doopravdy je naskočit na palubu?

První plavba: Tvoje loď, tvoje anarchie

Jakmile hra naskočila, bylo mi jasný, že jsem v tom až po uši. Sea of Conquest jede pirátskou atmošku na plný pecky: vrzající mola, dramatická muzika a neslušný papoušci. Ještě jsem pořádně nevyšoupl „ahoj“ a už jsem skládal vlajkovou loď z materiálu, co nikdy neviděl můj sklad, vylepšoval kajuty, co jsou spíš k smíchu, a koukal na pirátku, co vypadá, že ti během cut-scény prodá šampon s kokosovým olejem.

Dostaneš loď, pár vystrašených námořníků a kompas, co na tebe bliká jak diskotéka a křičí „klikni na mě, jinak tě prokleju“. Tak jsem klikl. Všude mlha, nepřátelský přístavy a dodavatel střelného prachu, co nabízí slevy jak v Makru. Divokej rozjezd.

Za deset minut už jsem mapoval pobřeží, pral se, verboval novou havěť a potkal kapitánku s jestřábem a nervama jak na Red Bullu.

Parta podivínů a legend

Tady neposbíráš žádnýho Piráta číslo 47. Sea of Conquest ti hodí rovnou celý cirkus šílenců. Každej kapitán má svůj hlas, styl i outfit, co vypadá jako prohraná sázka na středověkým festivalu. Jeden má bič v plamenech. Jinej přišel o bradku kvůli nějakýmu prokletí počasím. Je to ujetý, ale vlastně je miluju.

Můj oblíbenec? Kuchař jménem Hák na maso. Věčně nadává na dávky, zlepšuje zásoby a jednou mezi řečí prohodil něco o polívce z krys. Možná vtip. Možná realita. Nechci vědět.

Sbírání hrdinů je divně návykový. Krmíš je medailema, strkáš do kajut (další puzzle samo o sobě) a šoupeš s nima v bitvách. Někdo zrychluje útoky, jinej ti lepí díry do lodě. Většina z nich má ten výraz, že ti hodí láhev po hlavě, pokud ráno pozdravíš.

Kajuty, bonusy a pochybný interiér

Tvoje loď má místnosti. A ty chtějí... styl. Chceš mít bar? Jasně. Kapli? Proč ne. VIP ložnici se zářivě červeným světlem a papouškama? No, to je taky možnost. Staneš se kapitánem a zároveň lodním designérem. Nerad přiznávám, kolik času jsem strávil rozmísťováním koberců.

Každá místnost zvedá statistiky podle toho, koho tam šoupneš. Máš léčitele? Do ošetřovny. Bouchače? Tělocvična a čísla letí nahoru. Je to napůl strategie, napůl pirátské The Sims. Divně uspokojující.

Jo, a ve hře je i vana. Tu svou jsem dal na horní palubu. Nevím proč. Jsem na to pyšnej.

Bitvy, mlha a občas nějakej netvor

Boj jede přímo na mapě. Vybereš si oběť, vyšleš loďstvo a pak už to lítá: kanóny, bedny, poklad všude kolem. Můžeš i řídit vlajkovou loď, když máš potřebu ukázat, kdo je tady boss.

Začátek? Lovit piráty, eskortovat pochybný dodávky, občas dát ránu mořský bestii rovnou do čumáku. Ale pak narazíš na frajera s lodí level 98 a tvůj displej je jen banda třísek. Stane se.

PvP? Dobrovolný. Můžeš to ignorovat, jezdit si trasy, sbírat suroviny a řvát na AI, když tě nazve „plašič racků“. (A říkat to bude často.)

Buď s partou, nebo zasněnej vlk samotář

Hra tě dřív nebo později donuceně zařve: „Vlez už do nějakýho klanu!“ A upřímně, měl bys. Tam teprve začíná to správný pirátský šílenství: boje o přístavy, eventy, hromadný řežby. Já skončil v partě „Slaní okurky“. Ten název prostě sedí.

Klan domlouvá útoky, hádá se v chatu a handrkuje o vlajky jak plovoucí školní parlament. Pokud tě baví drama a kolektivní anarchie, vítán na palubě!

Třetí den? Přepadli nás při přesunu zásob. Všechno v tahu. Někdo na Discordu zařval „Pusťte Kraken!“.* Kraken nebyl, aspoň byla sranda.*

Každej den trochu piráta

Typický denní to-do list. Přihlásit, vylepšit kajutu, popíchnout želvu, sebrat nějaký poklad a zas vypařit. Ale furt je tu divnej event: závod lodí o klobouky, sbírání lahví, než stačíš mrknout.

Eventy se střídají – někdy válčíš s duchama, jindy je to hoblování mapy a lovení beden, občas prostě absolutní blázinec. Respektuju to.

Baví mě, jak málo je to svázaný. Někdy pustím hru na pět minut. Jindy si šoupu postavama po kajutách jak v pirátským IKEA. Kdo nezná, nepochopí.

Smaragdový dilema

Smaragdy jsou prémiovka a jsou úplně všude. Něco málo získáš z úkolů, ale obchod na tebe furt mává s „časově omezeným megabalíčkem,“ jako by ti chtěl prodat léčivý kameny.

Dlouho jsem dělal, že to nevidím. Ale pak mě začalo lákat rychlejší opravování, případně postava, co hází bomby a cituje Shakespeara. Jo, taky jsem podlehl.

Jednou jsem zacvakal. Startovní balíček. Dostal jsem pár námořníků navíc a skin na vanu. Bez výčitek. Ta vana je legenda.

Závěrečné bláboly z kapitánského lehátka

Sea of Conquest toho sype tunu, a co je překvapivý, dost z toho fakt funguje. Styl jak z komiksu, postavy jako ze snu šílenýho spisovatele, bitvy mají koule a celý to drží pohromadě jen silou vůle a někde lany.

Je to kostrbatý, chaotický a tak nějak geniální. Zapneš to kvůli upgradům lodi a skončíš u řešení barvy záclon.

Ať tu honíš slávu, předěláváš loď na party bar nebo jen řveš „jooo hoho“ s bandou neznámých, ve tmě tě čeká něco, co naruší všechny tvoje plány.

Jen si ohlídej, že loď ještě plave, posádka neremcá moc potichu a kuchař nereptá v koutě. To je známka problémů.